Těžký tank Maus
Nejtěžší tank druhé světové války. Do dnešních dnů zůstává stále nejtěžším tankem světa. Tank Maus (Mamut) byl konkurentem tanku E-100 .
Za skutečného otce supertěžkých tanků je považován doktor Ferdinand Porshe. Ten se setkal osobně s Adolfem Hitlerem 29.listopadu 1941 na půdě Říšského kancléřství a nadchl vůdce pro svůj nápad , realizovat extrémně silně opancéřovaný tank s váhou okolo 100 tun, nakonec však byla váha překročena o téměř 90 tun což řadí Mause mezi nejtěžší tank světa.
S podporou nejvyšších míst Porshe na své studii pracoval s velkou vervou dále, až v květnu 1942 se na nátlak ministra zbrojní výroby Alberta Speera spojil s týmem Kruppova závodu, který také pracoval na vývoji supertežkého tanku. Zprvu bylo krycí méno projektu Mamut, které bylo záhy změněno na Maus (Myš).Vojenské označení projektu bylo Typ 205.
V prosinci 1942 oznámili Porsche a Kruppův zástupce dr.Muller, že do léta 1943 by mohl být realizován prototyp Mause a poté by následovala sériová výroba tempem pěti kusů měsíčně. V průběhu vývoje hmotnost vozu stále vzrůstala, rovněž hlavní výzbroj se přesunula do jiných dimenzí.
Celkově se nyní zvažovali čtyři návrhy, buď kanón ráže 150 mm, upravený protiletecký kanón Flak ráže 128 mm či jeho prodloužená modifikace shodné ráže, nakonec mněl být adaptován námořní kanón ráže 127 mm, původně určený pro torpédoborce. Nakonec byl použit 128 mm kanón KwK 44 délky 55 ráží. Napravo od něj byl instalován koaxiální 75 mm kanón KwK 44 délce hlavně 36 ráží.
Věž, vyvinutá firmou Krupp byla optimalizována i pro instalaci kanónu ráže 150 mm. Nalevo od 128mm kanónu bylo vytvořeno střeliště pro 7,92mm kulomet MG 34, určený především pro boj s nekrytou pěchotou nepřítele. U sériových vozů se počítalo pro zvýšení učinnosti namísto kulometu s automatickým 20mm leteckým kanónem MG 151/20.
V konečné podobě byl Maus řešen jako rozměrný typ jednoduchých tvarů, na korbě byla umístěna masivní plně otočná vež, v jejíž čelní stěně se nacházela veškerá organická výzbroj tanku.Čelní pancíř vany vozu měl tlouštku 200mm, její stěny 180mm a zadní strana 160mm. Čelo skýtalo pancéřovou ochranu silnou 240mm, její boky a zadní stěna 200mm.
V zadní části věže se nacházelo skladiště 128mm granátů. Bylo jich zde dvacet čtyři, přičemž plný počet ve voze činil osmašedesát kusů. hlavní skladiště munice se nacházelo pod bojovým prostorem, zde bylo uloženo i 175 75mm granátů, dalších 25 střel stejné ráže bylo uloženo ve speciálních boxech v interiéru věže, souhrný počet 75mm munice tedy činil 200 kusů.
Originálně konstrukční tým vyřešil otázku podvozkové skupiny. pojezdová kola byla řazena na každé straně řazena do čtyř řad, přičemž vždy čtyři kola tvořila nezávisle zavěšenou skupinu, představující jakýsi "vozík". Samotné kolo mělo průměr 55cm.
Na každé straně podvozku se nacházelo šest těchto čtyřkolých skupin. Vrchní část každé skupiny přitom ještě nesla dvě napínací kladky o průměru 10cm. Každou polovinu podvozku doplňovalo mohutné hnací a napínací kolo. Na neobvykle členitý podvozek byly navlečeny nevídané pásy o šířce 1,10m. Část z pojezdových skupin tanku Maus se vyráběla také v plzeňské Škodovce.
První stroj byl zkompletován v červnu 1944. Nedlouho po něm následoval druhý prototyp V2 s motorem DB 517.Oba stroje byly přepraveny na specialních železničních čtrnáctinápravových podvalnících do vojenského testovacího střediska Kummensdorf k jízdním a střeleckým zkouškám.
Jakmile se dějište válečných událostí přiblížilo ke Kummensdorfu, nechalo vedení středisko připravit k boji i oba tanky Maus. Stroje vyrazily k Wunsdorfu, přičemž na křižovatce dnešní silnice č.96 směrem na Topchin zůstal jeden tank stát s poruchou motoru. V zápětí jej bez další úhony ukořistili rudoarmnejští vojáci. Druhý obrněnec byl o několik kilometrů dál vyhozen do povětří.
Do dnešních dob se dochoval minimálně jeden kompletní Maus v legendárním vojenském muzeu v Kubince. Můžeme se však jen dohadovat jestli jde o ukořistěný stroj, nebo o stroj složený z dílů ukořistěných ve zbrojovkách Třetí říše.
Technické údaje:
Posádka: 6 mužů
Hmotnost: 188 000 kg
Rozměry: délka 10 090 mm , šířka 3670 mm, výška 3660 mm
Pancéřování věžě (čelo/boky/záď): 240/200/200mm
Pancéřování korby (čelo/boky/záď): 200/180/160mm
Pohon: letecký dvanáctiválec Daimler-Benz MB 509 nebo vznětový DB 517
Výkon motoru: MB 509 - 895 kW (1200 koňských sil)
Max. rychlost: 20 km/h na silnici 12 km/h v terénu
Dojezd: 300 km po silnici 110 km v terénu
Překonávání překážek: stěny 76 cm, brody 200 cm, stoupání 30 stupňů
Výzbroj: kanón ráže 128 mm KwK 44L/51 s 68 náboji, kanón 75 mm KwK 44 L/36 s 200 náboji, kulomet ráže 7,62 mmNajstrašnejší Tank 2. Svetovej Vojny
Najstrašnejší Tank 2. Svetovej Vojny
Vývoj
Tento tank sa mal stať nástupcom tanku Pzkpfv VI Tiger, ktorého výroba začala v roku1942. Ale už krátko po začiatku výroby tanku PzKpfw VI Tiger Ausf H1 podalo nemecké velenie zakázku na nový ťažký tank, ktorý mal byť vyzbrojený kanónom KwK 43. Tento kanón bol schopný na vzdialenosť 500 m preraziť 180 mm pancier. Vývoja nového tanku sa ujali firmy Porche a Hanschel.
Firma Porsche prišla s návrhom kombinovaného systému pohonu elebrtomotormi. Dva spaľovacie motory s výkonom 150 kW mali pohánať generátory. Tento systém sa zdal náchylný k závadám a navyše sa na výrobu elektromotorov spotrebovalo veľké množstvo medi a tak bol návrh firmy Porsche zamietnutý.
Henschel použil ako pohonnú jednotku motor Maybach s výkonom 515 kW. Tento motor bol už predtým použitý pri tanku Tiger I. Bol použitý systém dvojitých pojazdových kolies, štyri kolesá boli v zadnej rade a päť kolies bolo v prvej rade. Čelné pancierovanie bolo 150-180 mm. Tento model bol vo februári 1943 prijatý do výroby pod názvom PzKpfw Vi Tiger II Ausf. B a boli objednané tri prototypy.
Výroba tanku Tiger II
Výroba prototypov sa značne predĺžila. Prvý prototyp bol predvedený až 20 októbra 1944. V decembri toho istého roku bola zahájená sériová výroba. Prvých 50 kusov malo vežu Porsche, ostatné tanky mali vežu Henschel. Vzhľadom k použití ťažšieho kanónu a silnejšieho pancierovania bola hmotnosť tanku Tiger II vyššia než hmotnosť tanku Tiger I. Tiger II vážil 69,8 t. To znižovalo jeho rýchlosť, spoľahlivosť a jazdné vlastnosti. Ale aj tak sa jednalo o jeden z najlepšie vyzbrojených a najodolnejších tankov 2. svetovej vojny.
Pri niekoľkých prvých tankoch bol použitý binokulárny zameriavač, u ostatných bol však použitý monokulárny zameriavač. Veliteľské tanky boly vybavené rádiostanicami. Typ SdKfz 267 bol vybavený radiostanicami FuG5 a FuG8 pre spojenie s plukom a divízou. Tieto radiostanice mali štandardné prutové antény. Na veliteľské tanky bolo prerobených asi 10 tankov Tiger II.
Bojové nasadenie tankov Tiger II
Tanky Tiger II boli prijaté do výzbroje v jari roku 1944 a po prvý raz boli použité v boji na východnomj fronte. Najznámejšie je ale ich nasadenie v Ardenskej protiofenzíve v decembri 1944. Táto bitka v Ardénach začala 16. decembra 1944. Jej cieľom bolo znemožniť veľké akcie anglo-amerických jednotiek, aby mohli byť všetky vojenské sily nacistického Nemecka použité na východnom fronte proti ZSSR.
Tanky Tiger II boli taktiež použité v nemeckej ofenzíve pri Budapešti na jar roku 1945 . V obidvoch veľkých operáciach však boli nasadené za nepriaznivých poveternostných podmienok, ktoré týmto 70 tonovým monštrám nepriali.
Tiger II bol jedným z najsilnejších tankov 2. svetovej vojny, proti ktorému nemali spojenci vhodnú zbraň. Ich čelné pancierovanie nebol schpný prekonať žiadny spojenecký protitankový kanón. Kráľovské Tigre mali vo svojej výzbroji predovšetkým elitné tankové divízie SS. Išlo o papierovo bezkonkurenčnú zbraň. Na západnom fronte im však Spojenci čelili svojou vzdušnou a početnou prevahou, na východnom fronte sa onedlho objavili ich kvalitný súperi vo forme ťažkých tankov Is-2 a stíhačov tankov a ISU-152. Ich nasadenie neoblyvnilo priebeh bojových operácii aj v dôsledku ich nízkeho počtu - 487 vyrobených kusov.
Výroba nemeckých tankov bola limitovaná vysokým podielom hrúbkového zvárania(X alebo V) pri výrobe korby a veže. To vyžadovalo 4x toľko osobohodín ako porovnateľné tanky spojencov (kde bola veľká časť konštrukčných prvkov liata).
KV-1
21.03.2007
KV-1(Sovietsky tank)
Bol náhradou nepodaréného T-35.Pôvodne mal dve delá.Tank bol vyskúšaný pod dohľadom komisie a prijatý do výzbroje 19.12.1939.V začiatkoch nemal konkurenta.Osvedčoval sa najmä v bojoch proti Fínom a hral kľúčovú úlohu v bitke pri Moskve
.Od neho boli odvodené iné tipy(Kv-1S,Kv-2,...).Spolu bolo vyrobených asi 4700 kusov.Počas vojny sa odhalili jeho plusi a mínusi.Stredná a lahká protitanková technika naňho nepôsobila.Iba ťažká.Orhoziť ho dakázal až príchod tankou Pz IV F2,Stug III.
Dĺžka:6,7m
Šírka:3,3m
Výška:2,7m
Motor:V-2K 450kW
Dojazd:terén:150km
-cesta:250km
Výzbroj:kanon ráže 76,2mm "F-32,F-34"
-3 gulomety ráže 7,62mm "gulometDT"
PANTHER TANK
Vznik a vývoj
Vývoj tanku Panter sa začal v dôsledku skúseností nemeckej armády na východnom fronte. Tam nemecké tankové zbrane narazili na sovietske stredné tanky T-34 a ťažšie KV-1, ktoré prevyšovali všetky nemecké „Pazery“. Ani neskôr nasadený PZ IVF s dlhým kanónom, si v boji so svojimi sovietskymi protivníkmi nemohol byť istý víťazstvom. Nemecké tanky boli v porovnaní so sovietskou technikou slabo pancierované, navyše ich pancierovanie bolo zväčša nitované a pancierové plechy boli takmer kolmé, čo veľmi znižovalo ich balistickú odolnosť.
V Nemecku spočiatku kompetentní uvažovali tak, že v prípade stredného tanku, bude postačovať okopírovať T-34. Pri zvažovaní však možnosť zámeny so sovietskymi tankami nakoniec viedla k odmietnutiu tohto projektu. Vývojom nového nemeckého stredného tanku bola poverená firma MAN na čele s hlavným konštruktérom Ing. Paulom Wiebickim. Tá už 17 týždňov po začiatku prác na projekte vyrobila 3. februára prvý prototyp tanku Panther. Nový tank bol poháňaný motorom Maybach HL 210P45 s výkonom 475 kW. Trup a veža mali zváranú konštrukciu z ocelových plátov. Veža s šesťuholníkovým pôdorysom bola umiestnená v blízkosti ťažiska, otáčala sa sa spolu so sedadlami posádky, buď hydraulicky, alebo v prípade jej zlyhania ručne. V zadnej časti pancierovania veže bol kruhový únikový otvor. Na vrchu boli umiestnené periskopy, ventilátor a veliteľská vežička. Boky veže mali hrúbku 45 mm, čelo 80 až 100 mm. Bočné a čelné steny trupu boli chránené pancierom o hrúbke 40 mm, čelná stena 80 mm. Dno korby a vrch veže mali hrúbku 16 mm. Podvozok sa skaldal z ôsmich pojazdových kolies, z vypínacieho a hnacieho kolesa v dvoch radoch. Pásy sa skladali z 86 článkov a ich širka bola 660 mm. Tank bol kvalitne odpružený a na tú dobu poskytoval veľký komfort. Výzbroj tvoril 75mm kanón vybavený úsťovou brzdou a dva guľomety MG- 34 alebo MG- 42.
Skúšky prototypu sa realizovali na skúšobnom polygóne Berka v durynskom Eisenachu. Už v júni 1942 vydal minister hospodárstva tretej ríše Albert Speer pokyn na výrobu 250-kusovej série v závodoch Man, Daimler-Benz, Henschel a MNH. Prvé sériové stroje prišli k útvarom v januári
Churchill tank
29.09.2006
Pechotný tank Mk III Churchill MK VII
Churchill tank
29.09.2006
Pechotný tank Mk III Churchill MK VII
|
| Výzbroj: |
75 mm delo, 7,62 mm guľomet |
| Posádka: |
5 |
| Pancierovanie (max.): |
16 - 102 mm |
| Rýchlosť (max.): |
20 km/h |
| Rozmery: |
7,44 x 2,43 x 3,45 m |
| Hmotnosť: |
40,64 ton |
|
Zo skuseností ktoré briti získali v prvej svetovej vojne, sa začalo v roku 1939 z výstavbou nového tanku. Mal vydržať zásah zo 100 milimetrového dela, mal prejsť cez 5 metrov široké zákopy a bez problémov prejsť cez 2 metre vysokú stenu. Z toho vyšiel najznamejší anglický tank - Churchill. Jeho nevýhody však boli nízka rýchlosť a obrovská veľkosť a hmotnosť. Churchill nebol vykonný ako napr. Panther, ale hodil sa na všetky možné účely. Vyrábal sa v týchto verziách: mostný tank, odmiňovací tank, tank s 26 centimetrovým mínometom, plameňometný tank a protilietadlový tank. Výzbroj sa menila podľa aktuálnej výzbroje nemcov.
|
|
| Výzbroj: |
75 mm delo, 7,62 mm guľomet |
| Posádka: |
5 |
| Pancierovanie (max.): |
16 - 102 mm |
| Rýchlosť (max.): |
20 km/h |
| Rozmery: |
7,44 x 2,43 x 3,45 m |
| Hmotnosť: |
40,64 ton |
|
Zo skuseností ktoré briti získali v prvej svetovej vojne, sa začalo v roku 1939 z výstavbou nového tanku. Mal vydržať zásah zo 100 milimetrového dela, mal prejsť cez 5 metrov široké zákopy a bez problémov prejsť cez 2 metre vysokú stenu. Z toho vyšiel najznamejší anglický tank - Churchill. Jeho nevýhody však boli nízka rýchlosť a obrovská veľkosť a hmotnosť. Churchill nebol vykonný ako napr. Panther, ale hodil sa na všetky možné účely. Vyrábal sa v týchto verziách: mostný tank, odmiňovací tank, tank s 26 centimetrovým mínometom, plameňometný tank a protilietadlový tank. Výzbroj sa menila podľa aktuálnej výzbroje nemcov.
|
1943.
Supertank E - 100
Projekt tanku E-100 byl konkurenční projekt firmy Henschel k tanku Maus , vycházel z návrhu VK 7001 (vylepšeného tanku Tiger II s 128 mm kanónem). 140 tunový tank měl pohánět motor Maybach HL 234 o výkonu 590 kW. Tank měl být vyzbrojen kanónem 12,8 cm KwK 44 L/51 se spřaženým kanónem 7,5 cm KwK 44 L/36,5 a kulometem MG 34 ráže 7,92 mm. Kromě 150 mm kanónu se uvažovalo i kanónu 17 cm KwK 44.
Supertěžký tank E-100 (Entwicklungs-typ - vývojový typ) byl nejtěžším strojem z připravované série nových tanku pro německou armádu. Série zahrnovala všechny kategorie tanků od lehkých až po supertěžké. Na rýsovacích prknech vzniklo pět typů a to... E-10 lehký tank hmotnostní kategorie 10-15 tun, E-25 (25-30 tun) bezvěžový stíhač tanků vzhledově připomínající PzJgr 38 Hetzer, E-50 o hmotnosti okolo 50 tun jako nástupce řady PzKpfw IV a PzKpfw V Panther, dále pak E-75 (75-80tun) což měl být těžký tank nahrazující stroje PzKpfw VI Tiger I a Tiger II a nakonec E-100 tank nejtěžší hmotnostní kategorie 130-140 tun. Bezesporu je jasné, že posledně jmenovaný stroj byl ze všech ostatních typů nejméně potřebný. Při předložení projektu kompletní "E" série k posouzení, se však Adolf Hitler díky své posedlosti gigantománií rozhodl dát zelenou pouze supertěžkému E-100.
Vývojové práce započali na počátku roku 1943 ve firmě Adler pod vedením šefkonstruktéra dr. Jensche a již ke konci roku začala stavba prototypu. Ten však nebyl do konce války zkompletován díky neustále snižované prioritě ze strany Waffenamtu (zbrojní úřad) a v dubnu 1945 byl ukořistěn spojeneckými vojáky na zkušebním polygonu Sennelager. V červnu byl tento nedokončený prototyp i s kompletní dokumentací převezen do Velké Británie k detailnějšímu prozkoumaní.
Z technického hlediska byl E-100 pozoruhodný supertěžký tank mimořádné pohyblivosti při velké palebné síle a silném pancéřování, narozdíl od o 49 tun těžšího "couravého" Mause. Za účelem urychlení vývoje byla některá řešení jednotlivých částí konstrukce převzata z těžkého tanku PzKpfw VIb Tiger II. Taktéž věž byla ze stejného důvodu odvozena od věže navrhované původně pro supertěžký tank Mause, - kdy se ještě počítalo s kanónem ráže 150mm nakonec se ale od této verze upustilo - kterou stačilo jen lehce přizpůsobit.
Všechny tanky série "E" měly mít revoluční řešení - počítalo se s umístěním pohonné jednotky do přední části vany a s umístěním hnacích kol do zadní části podvozku. Po zavrhnutí ostatních strojů ze série se rozhodlo nezavádět pro jediný typ tuto novinku a použilo se podle tehdejšího německého standardu, uložení v zadní části stroje a energie motoru byla přenášela na hnací kolo vpředu pomocí hřídele. Kolos měl na každé straně podvozku po osmi zdvojených pojezdových kolech, umístněných v dvouřadovém řazení. Stejně jako u modernějších tanků té doby již nebyly použity kladky, ale vrchní část pásů dosedala přímo na pojezdová kola.
Použité pásy měly šířku 1 000mm, měrný tlak na půdu činil 1,43 kp/cm2 V případě železniční přepravy by bylo nutné i při použití speciálního vagónu - pro jeho velkou šířku a váhu stejně jako u Mause nebylo možné použít standardní vagón - použít přepravní 540mm pásy. Při použití těchto úzkých pásů bylo nutné sejmout těžké postraní pancéřové platy a odmontovat přední části pojezdových kol.
Pohonnou jednotkou byl dvanáctiválcový motor Maybach HL 230 P30 s výkonem 700hp při 3 000 otáčkách (používaný i v tancích Tiger II). Supertěžký stroj byl s tímto motorem silně podmotorován - což byl neduh většiny německých těžkých tanků - a jeho nejvyšší rychlost by činila pouhých 23km/h. Konstruktéři si tohoto nedostatku byli vědomi a pro sériovou výrobu se počítalo s novějším motorem Maybach HL 234, který vybaven turbodmychadlem za stejných otáček dával výkon 1 200hp což umožňovalo kolosu dosáhnout maximální rychlosti o téměř 40km/h. Hodnoty rychlosti jsou pouze vypočítané pro pohyb po silnici, nicméně rychlost při použití druhého jmenovaného motoru byla obdivuhodná zejména v porovnáním s výkonem polovinu vážícího tanku Tiger II.
K použití u obou motorů se jako nejvhodnější ukázala převodovka od stejné firmy, byla to Maybach Olvar 40 12 16 B (používaná i v tancích Tiger II). Umožňovala řadit osm stupňů vpřed a čtyři vzad. Spotřeba pohonných hmot činila 1 000 litů na 100km, což nebylo mnoho v porovnání se stroji Tiger II (750l/100km při 69 tunách ) a Maus (1 400l/100km při 189 tunách). V zadní části trupu za věží se nacházela soustava větráků a sání k motoru krytá nastavitelnými pancéřovými žaluziemi. Taktéž zde byla umístněna dvoumetrová anténa radiostanice Fu 5 která se nacházela na pravé straně korby.
Na zadním čele korby byly instalovány dva výfuky - s ústími zahnutými směrem za vozidlo - chráněné plechovými kryty. Věž jak již bylo řečeno je odvozena od věže tanku Maus . Za zmínku stojí snad jen masivní větrák na stropě, umístěný kousek dozadu od pomyslného středu věže. K otáčení měla být použita hydraulika od původně plánovaného elektromotoru se upustilo. Po stranách věže byly dva pevné průzory. Ostatní zůstalo víceméně stejné, samozřejmě s menšími úpravami které si vyžádalo osazení zbraní větší ráže.
Posádku mělo tvořit šest mužů - velitel, střelec, střelec/nabíječ, nabíječ, řidič a radista/střelec. První čtyři jmenovaní nastupovali do tanku skrz dva poklopy na střeše věže, řidič a radista měli k dispozici lichoběžníkové vstupní poklopy v přední části trupu. V podlaze se také nacházely dva únikové poklopy pro případ nouzového opuštění pod palbou. Zajímavostí je že díky použití kanónu větší ráže při zachování umístnění pohotovostní zásoby munice v zadní části věže (jako u tanku Maus), bylo nutné skládat při boji obě sedačky nabíječů.
Velitel, střelec a řidič měli k dispozici plně otočný periskop, radista jen pevný. Pancéřování supertěžkého tanku E-100 bylo úctyhodné a až na slabší boky trupu stejné jako u tanku Maus. Čelo trupu mělo 200mm, strany po 120mm a zadní stěna 150mm, dno 40mm, strop vany 40mm místy až 80mm. Síla pancíře věže byla vpředu 240mm, po stranách i vzadu pak 200mm, strop 40mm.
Výzbroj byla úctyhodná
Věž měla být osazena kanónem ráže 150mm KwK44 L/38 nebo 174mm (nejspíš by vznikaly obě verze), nalevo pak byl lafetován kulomet MG 42 ráže 7,92mm. Druhý kulomet byl umístěn vpředu u radisty a měl být dodatečně vysunován při boji. Posádka měla mít k dispozici vedle svých osobních zbraní (pistole Walter P 38), také na svou dobu skvělou útočnou pušku StG 44 (Sturmgewehr 44).
V době kdy stroj padl do rukou spojenců byla kompletně dokončena vana spolu s pohonnou jednotkou a vnitřním vybavením. Pásy stejně jako testovací věž (mnohatunové závaží ve tvaru požadované věže) byly nalezeny připravené k montáži, nikdy však již nedošlo k osazení. Supertěžký tank E-100 by byl rozhodně bojeschopnější či použitelnější stroj nežli jeho konkurent tank Maus . Pravdou je že i když pomineme náročnost výroby při tehdejší ekonomické situaci Německa a připustíme rozjetí sériové produkce těchto kolosů, jednalo by se jen o prodloužení agónie prohrávající Třetí Říše.
| Technická data tanku E-100 |
| Posádka |
6 mužů |
| Hmotnost |
140 000 kg |
| Rozměry |
délka 10 200 mm, šířka 4450 mm, výška 3290 mm |
| Pancéřování |
40 až 240 mm |
| Pohon |
dvanáctiválec Maybach HL 234 |
| Výkon motoru |
590 kW |
| Max. rychlost |
40 km/h na silnici |
| Dojezd |
120 km po silnici |
| Výzbroj |
kanon 15 cm KwK 44 L/38 s 50 náboji,
7,5 cm KwK 44 L/36,5 s 200 náboji,
kulomet MG 34 (ráže 7,92 mm |
